Duševní zdraví a práce s emocemi
Každý z nás se naučil nějak zacházet s tím, co je mu nepříjemné. Někdo mluví. Někdo se stáhne. Někdo pracuje. Někdo si dělá legraci. Někdo všechno vydrží.
Tyto otázky nejsou test ani návod, jak „správně“ zacházet s emocemi. Zkuste si při nich všimnout, odkud se vaše představa o tom, co znamená být silný, slabý, odolný nebo „v pohodě“, vlastně vzala.
Otázky
1. otázka
Co se u vás doma dělalo, když byl někdo smutný, naštvaný nebo měl strach?
Mluvilo se o tom? Nechával se člověk o samotě? Snažil se ho někdo rozveselit? Nebo se očekávalo, že se s tím prostě nějak vyrovná?
Co ses tím naučil/a o tom, které emoce je v pořádku dávat najevo?
2. otázka
Které věty o emocích si pamatuješ z dětství?
„Neřvi.“
„Neplač.“
„Nepřeháněj.“
„Zatni zuby.“
„Hlavně to neřeš.“
Nebo něco úplně jiného?
Myslíš, že tyto věty byly jen projevem necitlivosti — nebo mohly být také způsobem, jakým se tvoji rodiče sami naučili přežít?
3. otázka
Co pro tebe znamená být silný člověk?
Je to člověk, který všechno vydrží?
Nebo člověk, který dokáže poznat, kdy už něco nezvládá?
Může být schopnost říct si o pomoc někdy větší známkou síly než schopnost všechno zvládnout sám?
4. otázka
Kdy se z odolnosti stává rezignace?
Existuje rozdíl mezi tím něco vydržet, protože víš, že to zvládneš, a tím něco vydržet, protože sis nikdy nepřipustil/a, že by bylo možné to změnit?
5. otázka
Máš někdy pocit, že některé problémy je lepší „prostě neřešit“?
Kdy je to podle tebe zdravá schopnost nenechat se vším pohltit?
A kdy se z toho může stát způsob, jak odkládat problém tak dlouho, až začne řídit on tebe?
6. otázka
Jak reaguješ, když ti někdo řekne, že psychicky nezvládá situaci, kterou bys ty sám/sama zvládl/a?
Napadne tě někdy:
„Já jsem si tím taky prošel/prošla a přežil/a jsem to“?
Je možné, že právě to, co jsme sami museli vydržet, ovlivňuje, kolik prostoru jsme ochotni dát lidem, kteří to vydržet nechtějí nebo nemohou?
7. otázka
Musí člověk vlastní bolest zažít, aby dokázal uznat bolest druhého?
Nebo může být někdy právě vlastní zkušenost překážkou?
Například ve chvíli, kdy si řekneme: „Když jsem to zvládl já, musí to zvládnout každý.“
8. otázka
Myslíš, že se naše společnost skutečně změnila v tom, jak mluví o psychických problémech?
Nebo jsme jen získali více slov, kterými je dokážeme popsat?
Je rozdíl mezi tím o emocích mluvit a skutečně podle toho změnit způsob, jakým spolu žijeme a pracujeme?
9. otázka
Proč podle tebe část lidí reaguje na témata duševního zdraví podrážděně?
Vadí jim samotný způsob, jakým se o nich mluví?
Mají pocit, že se z běžných problémů dělají diagnózy?
Nebo v tom někdy slyší kritiku světa, ve kterém sami museli obstát?
10. otázka
Je možné, že dnes někdy zacházíme příliš daleko opačným směrem?
Že dříve bylo nepřijatelné přiznat slabost, zatímco dnes někdy příliš rychle vysvětlujeme každé nepříjemné chování traumatem, diagnózou nebo psychickou zátěží?
Kde podle tebe leží hranice mezi snahou člověku porozumět a snahou ho zbavit odpovědnosti za jeho jednání?
11. otázka
Co podle tebe změnila devadesátá léta?
Představ si člověka, který celý život žil ve světě, kde bylo důležité příliš nevyčnívat, přizpůsobit se a nějak to vydržet.
A pak se ocitl ve světě, který po něm najednou chce iniciativu, výkon, sebeprosazení a schopnost postarat se sám o sebe.
Mohla tato změna některé staré strategie oslabit — nebo je naopak ještě posílit?
12. otázka
Jak moc dnes spojujeme vlastní hodnotu s tím, jak dobře fungujeme?
Když se člověku daří, snadno si připadá schopný. Když se mu nedaří, může mít pocit, že selhal on sám.
Dokážeme ještě rozlišovat mezi osobním selháním a situací, ve které člověk prostě neměl dost sil, zdrojů nebo možností?
13. otázka
Je podle tebe správné, aby si člověk své problémy vyřešil především sám?
Co přesně tím ale myslíme?
Že má převzít odpovědnost za svůj život?
Nebo že by neměl očekávat pomoc od nikoho dalšího?
Kde podle tebe končí osobní odpovědnost a začíná odpovědnost lidí a institucí kolem nás?
14. otázka
Proč je někdy snazší pomáhat druhým než si říct o pomoc?
Napadlo tě někdy, že bys druhému člověku bez váhání nabídl/a pomoc, ale sám/sama bys ve stejné situaci měl/a pocit, že obtěžuješ?
Odkud se podle tebe bere představa, že pomoc je v pořádku poskytovat, ale ne přijímat?
15. otázka
Co se děti učí o emocích od dospělých kolem sebe?
Ne jen z toho, co jim říkáme.
Ale z toho, jak reagujeme na konflikt. Jak se hádáme. Jak se omlouváme. Jak mluvíme o lidech, kteří něco nezvládli. Jak reagujeme, když máme strach nebo jsme pod tlakem.
Učíme děti zvládat emoce — nebo je hlavně učíme, aby je ostatní neviděli?
16. otázka
Myslíš, že některé naše dnešní vlastnosti mohou být stopou strategií, které kdysi dávaly smysl?
Například opatrnost, cynismus, nedůvěra, neochota mluvit o problémech nebo schopnost „nějak to vydržet“.
Pokud ano:
Jak poznáme, které strategie nám ještě pomáhají a které už jen opakujeme, protože jsme se nikdy nenaučili nic jiného?
NA ZÁVĚR
Řekl během tohoto rozhovoru někdo něco, co změnilo — nebo alespoň zkomplikovalo — tvůj pohled na to, co znamená být silný?
A pokud ano:
Je možné, že to, co považujeme za „povahu člověka“, je někdy jen způsob, který se kdysi naučil přežít?